Tereza (28): Nikdy nezapomenu na to, co děda slíbil babičce. Kdykoli si na jeho slova vzpomenu, rozpláču se

od Nikola Jaroschová
   2 minuty čtení
Zena smutek

Zdroj: Shutterstock

Děda s babičkou pro mě byli vzorem. Jako malá jsem s nimi trávila neskutečně mnoho času. Moji rodiče byli pracovně velmi vytížení, takže jsem vyrůstala hlavně u babičky a dědy. Díky nim jsem měla to nejkrásnější dětství a vše, co umím a vím, mám od nich.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Vždycky jsem se děsila dne, kdy odejdou. Bála jsem se, jaké to bude. Byla jsem zvyklá, že kdykoli něco chci, můžu si zajít za prarodiči, kteří tu pro mě vždycky byli. A pak to přišlo. Babička onemocněla a s jejím zdravím to nebylo vůbec dobré.

Strávili spolu celý život

Příběh mých prarodičů připomíná pohádku. Strávili spolu totiž celý život. Poznali se jako mladí, babička mi vyprávěla, že děda byl nejhezčím brigádníkem, který tehdy chodíval na chmel.

Od té doby byli pořád spolu. Vzali se, založili rodinu a nehnuli se do sebe. Co vím, tak od sebe nebyli déle než týden. A to už muselo být, aby se na tak dlouhou dobu odloučili.

I po tolika společně strávených letech na nich bylo vidět, jak moc se milují a že jeden žije pro toho druhého. Přiznávám, že jsem si tajně přála, abych jednou i já měla takové štěstí a zažila tak silnou lásku.

Každý den mohl být ten poslední

Když jsme se dozvěděli, že je babička nemocná, všechny nás to sebralo a dědu samozřejmě nejvíce.

Každý den tak mohl být tím posledním. Bála jsem se, kdy to přijde. Za babičkou jsem chodila, co nejvíce to šlo, trávila jsem s ní a s dědou poslední okamžiky.

A pak se to stalo. Děda mi volal, že babičku odvezli do nemocnice. Sešli jsme se u její postele, lékaři nám jasně řekli, že se jdeme rozloučit. Se slzami jsem sledovala, jak babička pomalu odchází, a šíleně mě bolelo u srdce.

Dědeček dal babičce slib

Jen chvíli před tím, než babička zavřela oči, jí dal děda slib. Držel ji u toho za ruku. Neplakal, snažil se být statečný a já ho za to nesmírně obdivovala.

Zaslechla jsem, jak babičce slibuje, že brzy budou zase spolu. Jeho slova, že ji tam na druhé straně nenechá dlouho čekat a brzy za ní půjde, mi utkvěla v paměti. Bolelo mě slyšet dědu říkat něco takového.

Kdykoli si na jeho slova vzpomenu, začnu plakat

Dva týdny poté, co zemřela babička, odešel také děda. Zemřel ve spánku, našel ho tam ráno můj táta, který ho chodíval kontrolovat. Byla to obrovská rána a šok pro nás pro všechny.

Tehdy jsem si vzpomněla na jeho slova, že babičku nenechá dlouho samotnou. Vím, že to dědeček neovlivnil, snad ani nemohl, ale dodržel své slovo, které babičce dal, a následoval ji ve velmi krátkém čase.

Kdykoli si na dědečka vzpomenu a vybavím si tu chvíli, kdy babičku držel za ruku a sliboval jí, že ji tam nenechá, začnu plakat. Je to rok, co prarodiče odešli na druhý břeh, a stále mě to bolí. Moc pro mě znamenali a velmi se mi po nich stýská.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články