Bohumil (50): Našel jsem manželčin tajný deník. Z jeho obsahu mám husí kůži ještě teď

od Nikola Jaroschová
   2 minuty čtení
Muz denik

Zdroj: Shutterstock

Někteří lidé si píší do deníku informace o tom, co se jim v životě stalo. Důležité zážitky, na které budou vzpomínat z dobrých i zlých důvodů. Jiní používají deníky k zaznamenání důležitých poznámek a schůzek. To, co si v tom svém psala Dáša, jejího muže Bohumila vykolejilo.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Neměl jsem nejmenší tušení, že má moje žena nějaký deník. Když jsem ho objevil, překvapilo mě, že nejstarší záznam je už z roku 2008. Po celou tu dobu si vedla poznámky k různým lidem, které ve svém životě potkala,“ píše Bohumil.

„Je mi záhadou, že jsem si toho nikdy nevšiml. Nejspíš do deníku zapisovala, když jsem byl v práci nebo když jsem spal po noční. Ale jednoho dne si ho omylem nechala položený na knihovně a já ho otevřel.“

Každého nás dopodrobna rozebrala

V deníku Bohumil nenašel záznamy o tom, co jeho žena dělala nebo kde byla. Našel v něm jenom dlouhý seznam jmen. Většinu z nich alespoň od slyšení znal. U každého jména bylo důkladně popsáno, o koho jde.

„Každý člověk má v deníku snad pět stránek. Na polovině jsou jeho pozitiva, na druhé polovině negativa. Moje žena si každého z nás včetně mě popsala, ale ne tak, jak by se dalo čekat.“

Podle Bohumila je obsah deníku poměrně drsný. U některých přátel, které považuje prý za nejlepší, píše, že jsou to naivní hlupáci a je legrace je zneužívat. U jiných zase popisuje, co jsou schopni pro ni udělat, pokud bude vědět, jak na ně.

„U jednoho mého kamaráda má napsáno, že pokud ho někdy bude potřebovat, stačí se před ním předklonit a ukázat mu výstřih. Pokukuje po ní totiž dlouho, a kdyby se s ním prý vyspala, jistě by jí snesl modré z nebe. Jenom doufám, že ho ještě k ničemu nepotřebovala,“

Kromě toho všeho Bohumil u svého vlastního jména objevil informaci o tom, že je sice hodný chlap, ale je špatný v posteli a občas je potřeba ho nahradit nějakou tou hračkou.

Je mi z toho všeho nanic

Bohumil pročetl z deníku jenom pár stránek, ale stačilo mu to, aby pochopil, že jeho žena zdaleka neříká lidem všechno, co si o nich myslí. „I když u někoho napíše, že je skvělý člověk, vzápětí to zhaní nějakou špatnou věcí,“ vysvětluje.

„U většiny z nás napsala, že jsme jí k užitku, a proto si nás drží blízko. U mnohých – včetně mě – si není jistá, jak se ohledně nich cítí. A našeho syna označila za zklamání, protože si vždy přála dceru, ale nahlas to nikdy neřekla.“

Bohumil vrátil deník tam, kde ho našel. Druhý den zjistil, že je uklizený, jeho žena tak nejspíš nepostřehla, že si v něm někdo četl. Přemýšlí teď, zda se o něm má zmiňovat.

„Kdybych s ní promluvil, možná bych trochu lépe pochopil, co se jí honí hlavou. Jenže se bojím toho, že bych také mohl všechno pokazit. Přece jenom tím, že jsem četl něco tak důvěrného, jsem jí zasáhl do soukromí.“

Závěrem příběhu Bohumil dodává, že kdykoli si vzpomene na některé konkrétní věty, běhá mu mráz po zádech. „Co byste dělali na mém místě vy? Měl bych dělat, že jsem nic neviděl, nebo se o tom pokusit mluvit?“

Autor: Shani Maiová

Související články