Zamlada jsem sám tu a tam využil stopování. Ne proto, že bych snad neměl peníze na vlak nebo na autobus, ale spíše pro pocit dobrodružství, které jsem zažíval pokaždé, když jsem nasedal k cizímu řidiči do auta. Proto ani mně samotnému nedělalo problém občas nějakému stopaři zastavit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Posledně jsem zastavil mladé ženě u silnice. Vypadala rozumně a byla krásná. Venku se schylovalo k dešti a mně jí bylo líto, že by zmokla. Cestou se ale stalo něco, co mě donutilo k rozhodnutí, že stopaře už nikdy k sobě do auta nevezmu.
Manželka se na mě za to vždycky zlobila
„Ty jsi dobrák, ale jednou se ti to vymstí,“ říkávala mi pokaždé, když jsem se jí svěřil, že jsem zastavil u krajnice a nabral nějakého stopaře. Nebylo to pravidlo, ale už jsem několik stopařů svezl a nikdy se nic nestalo.
Proto jsem nad jejími slovy vždycky mávl rukou. Dokonce jsem si říkal, jestli náhodou nežárlí, když tu a tam svezu nějakou mladou ženu či slečnu.
Tahle myšlenka mě napadla i posledně, kdy jsem se vracel ze služební cesty a u krajnice jsem viděl stopovat mladou dívku. Bylo mi jasné, že manželka by to viděla nerada, ale jelikož se schylovalo k bouřce, mladé ženy se mi zželelo, a proto jsem jí zastavil.
Měla zvláštní řeči
Odjakživa jsem hovorný člověk a nemám problém dát se do řeči naprosto s kýmkoli. Proto jsem se snažil dát se do rozhovoru i s onou dívkou, kterou jsem svezl.
Začal jsem tím, že venku to vypadá na déšť. Ona něco zamumlala, a najednou, během vteřiny, se spustil šílený liják. Byl tak silný, že jsem musel hodně zpomalit, protože stěrače nestíhaly.
Během jízdy měla podivné řeči. Tu a tam něco zablekotala cizím jazykem, ale ne anglicky nebo třeba německy. Znělo to tak podivně, jako dávno zapomenutý jazyk.
Bylo mi vedle ní divně
Nevzdával jsem se a snažil se jízdu a situaci v autě nějak odlehčit. Ptal jsem se jí, odkud jede a kam má vlastně namířeno. Podívala se na mě, poté vrátila zrak zpátky před sebe. „Každý směřujeme ke svému cíli,“ řekla vzápětí. A já to nechápal.
Nevěděl jsem proč, ale vedle té neznámé ženy jsem se cítil nepříjemně. Najednou jsme něco srazili, pravděpodobně ptáka. I v tom dešti jsem se šel podívat a ano – na zemi před autem ležel sražený pták. Očividně mrtvý.
Vystoupila i ona žena, opět něco zamumlala, a najednou se stalo něco, čemu sám doteď nevěřím. Pták zatřepotal křídly a odletěl. Přímo před mýma očima!
Stopaři už nikdy nezastavím
Zbytek cesty jsme strávili beze slova. Neměl jsem už sílu se jí na cokoli ptát. Dokonce mi naháněla strach. Ulevilo se mi, když řekla, abych jí zastavil. A ve chvíli, kdy vystoupila z auta, najednou přestalo pršet. Byl jsem zmatený.
Doma jsem to vyprávěl ženě. Podle ní jsem se zbláznil, už mi několikrát říkala, že stopařky brát nemám. Já ale vím, že už nikdy stopaře do auta nevezmu. Tuhle podivnou zkušenost si v sobě ponesu ještě hodně dlouho.
Autor: Karolína Nezbedová
