Na vesnici se zprávy šíří rychle. Neštěstí, které postihlo rodinu čtenáře Reného proto už zná skoro každý. Když jeden den přebíral dopis od pošťáka, měl náladu skvělou. Druhý den ho ale zdravil se slzami v očích svěřil se mu, co se stalo. A informace se šířila dál.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Byl to obyčejný den. Pošťák nám přinesl dopis, vesele nás pozdravil a my se na něho smáli. Pak jsme si ale přečetli dopis a nemohli jsme uvěřit tomu, co se v něm psalo. To, že se o tom dnes mluví po celé vesnici, nám příliš nepomáhá,“ píše René.
„Když se můj bratr odstěhoval do Anglie a našel si přítelkyni, celá rodina na něho byla hrdá. Chybí mi každý den, ale jednou za čas si napíšeme. Před dvěma lety se jeho přítelkyni narodil syn. Nikdy by mě nenapadlo, že svého synovce nestihnu poznat.“
Smutné zprávy
René píše, že dopis od bratra mu nejprve udělal radost. Dlouho si s ním nepsal a netušil, jak teď vlastně žije. „Nikdy jsme nekomunikovali přes sociální sítě. Vždycky jsme si raději psali dopisy, jen málokdy jsme se domluvili, že si zavoláme,“ vysvětluje.
„Když jsem o něm asi tři měsíce neslyšel, byl jsem rád, že se konečně ozval. Jenomže zprávy, které mi poslal, nebyly ani trochu šťastné. Bratr mi oznámil, že jeho syn, kterému nebyly ještě ani tři roky, zemřel.“
Podle Reného měl chlapec nějakou závažnou nemoc a rodina se s tím nechtěla nikomu svěřovat, aby nezatěžovala okolí. Bohužel ani přes péči lékařů chlapec nepřežil.
„Když jsem to četl, plakal jsem. S bratrem jsem se tak dlouho neviděl, že jsem synovce nestihl ani poznat. On mi navíc psal, že pohřeb bude brzy a naši rodinu na něj nezve, jelikož chápe, jak složitá by pro nás byla cesta.
Cítil jsem z jeho slov, že při psaní dopisu musel strašlivě trpět a že zažil něco, co se jen tak popsat nedá. A i když chápu, že jeho to zasáhlo nejvíce, mohu říci, že celá naše rodina truchlí.“
Kamkoli jdu, nemluví se o ničem jiném
Jelikož se další den pošťák ptal, proč je René tak přešlý, čtenář mu oznámil, jak špatné zprávy jim předešlého dne donesl. A jak už to tak bývá, pošťák si to nenechal pro sebe. Takže o tom brzy věděli všichni v okolí.
„Kdykoli se s někým pozdravím na ulici, ptá se mě, jak se mám. A když náhodou řeknu, že dobře, tak začne vyzvídat, zda jsem už překonal tu rodinnou tragédii. Pokud řeknu, že je mi na nic, nepomůžu si, protože bezohlední lidé vyzvídají i tak,“ vysvětluje René.
„Byl bych mnohem raději, kdyby to celé zůstalo jenom v rodině. Nechápu, proč to musí řešit i lidé, kterým do toho absolutně nic není. Ale udělal jsem si to sám, neměl jsem o tom s pošťákem mluvit,“ dodává.
Čtenář nemá tušení, jak na tom teď jeho bratr je. Poslal mu sice dopis, ve kterém mu popřál upřímnou soustrast a nabídl mu, že může kdykoli přijet, ale prozatím odpověď nedostal. A chápe to. Jeho bratr má teď jiné starosti než odepisování na dopisy.
„Doufám, že společně s přítelkyní tu věc nějak překonají. Naši rodiče jsou stále smutní a po vnoučkovi truchlí, také ho nestihli poznat. Bohužel se takové věci stávají, štve mě ale, že nemůžeme být bratrovi v tak těžkých chvílích nablízku.“
Autor: Shani Maiová
