Zdá se vám to jako včera, kdy jste si ten malý uzlíček štěstí přinesli domů. Jenže roky utekly jako voda a vaše dítě opustilo domov. Vyrostlo a začalo žít vlastním životem. Najednou nevíte, co dělat sami se sebou. Cítíte se jinak.
Pocit ztráty, smutku nebo úzkosti – možná i vy tyto pocity velmi dobře znáte. Možná je dokonce právě teď prožíváte a říkáte si, zda je to vůbec normální. Co se to s vámi děje? Pravděpodobně trpíte syndromem prázdného hnízda.
Co je syndrom prázdného hnízda?
Syndrom prázdného hnízda je životní etapa, která přichází v okamžiku, kdy se z domova odstěhují děti a rodiče po letech zůstanou sami.
Je doprovázena pocity ztráty, dotyční mají pocit, že už nemají důvod se radovat ze života, cítí se opuštění, pociťují prázdnotu.
Nejčastěji postihuje ženy, ale není ojedinělým jevem, že se s tímto problémem potýkají také muži.
Jaké jsou příznaky?
Žádný rodič se netěší na okamžik, až jeho dítě vyroste, osamostatní se a opustí rodné hnízdo. Jenže takový okamžik jednoho dne nastane a právě tehdy se i u vás mohou projevit příznaky, které naznačí, že i vy trpíte syndromem prázdného hnízda.
Najednou nevíte, co dělat s volným časem
Ještě před časem jste mělo nabitý program. Tuhle to byl kroužek, jindy rodičovské schůzky, představení pro rodiče, narozeninové oslavy. Psaní úkolů, rodinné aktivity a hry, výlety a setkání.
Najednou máte tolik volného času, že nevíte, jak s ním naložit. Neumíte si najít program. Nemáte chuť se do čehokoli pustit. Donedávna jste neměli čas jen pro sebe, nyní ho máte tolik, jen nevíte, jak s ním naložit.
Jste nesví, že nad dětmi nemáte kontrolu
Dokud s vámi děti žily pod jednou střechou, měli jste přehled o tom, co dělají, kdy jsou doma a kdy ne. Jakmile se dítko odstěhovalo a začalo žít po svém, ztratili jste kontrolu.
A jste z toho nesví. Pocit, že najednou nemáte přehled, pro vás může být frustrující a hodně nepříjemný. Můžete se cítit podrážděně, či dokonce nervózně.
Jste emočně nestálí
Odchod dítěte je emocionálně hodně náročné období. Je logické, že jste s náladou jako na houpačce. Ženy pak bývají emočně hodně nestálé.
Najednou vás rozpláče kdejaká prkotina. Jste schopní ronit slzy nad fotkami dětí, když byly malé. I vzpomínky na společně strávený čas ve vás vyvolají vlnu emocí, se kterou si nevíte rady, proto pláčete, aby city mohly pryč.
Autor: Karolína Nezbedová
